Včera jsem měl možnost vidět zajímavý rozhovor na DVTV, kde Daniela Drtinová zpovídala dopravní psycholožku Lenku Šrámkovou. Řešil se zde problém, že za největší množství nehod mohou řidiči v prvních pěti letech od získání řidičského průkazu. Tento problém by měl řešit řidičák na zkoušku, kdy začínajícím řidičům hrozí větší ztráta řidičského průkazu oproti zkušenějším – stačí přijít o šest bodů místo klasických dvanácti.
Lenka Šrámková odpovídala na otázky velmi dobře a bylo vidět, že se dané tématice věnuje delší dobu. Nicméně v rozhovoru padlo několik věcí, podle kterých si myslím, že řidičák na zkoušku nebude fungovat:
1. Poloviční počet trestných bodů
Lenka Šrámková v rozhovoru uvedla příklad, že když máte 12 bodů a přijdete o prvních šest, tak své chování za volantem na základě toho upravíte. Když tedy mladý řidič dostane ze začátku pouze šest bodů, tak bude ostražitý od začátku. Jenže v tom se právě dopravní psycholožka mýlí. Jedná se o klasické kognitivní zkreslení, kterému se říká kotvení. Pokud začínající řidič dostane ze začátku šest bodů, tak jeho rozhodovací proces je „ukotven“ právě na tomto čísle, nikoliv na dvanáctce. Tím pádem řidič hned od začátku nezmění své chování za volantem. Změní ho až v okamžiku, kdy přijde o tři body (stejně jako když řidič se dvanácti přijde o šest bodů).
Tím pádem poloviční počet trestných bodů nezvýší od začátku ostražitost mladých řidičů. A tím pádem nesníží počet nehod, za které mohou řidiči v prvních pěti letech od získání řidičského průkazu. Ano, Lenka Šrámková v rozhovoru zmiňuje, že toto řešení je vhodné v kombinaci s prevencí nebo dodatečným vzděláváním, když člověk po nehodě projde znovu jakýmsi školením na základě toho, o jaký typ nehody se jednalo. Jenže tady je problém v tom, že to pořád neřeší ten hlavním problém – snížení počtu autonehod u mladých. Všechno tohle nastává v okamžiku, když už se začínající řidič dopustil nějakého přestupku. A s tím souvisí následující bod.
2. Efekt nadměrné sebedůvěry
V druhé polovině rozhovoru mluvila Lenka Šrámková o efektu nadměrné sebedůvěry, kdy začínající řidiči sami sebe hodnotili jako nadměrně zkušeného řidiče oproti svým vrstevníkům. Dokud řidič nemá nějakou zkušenost s autonehodou, tak přeceňuje své schopnosti a tím pádem se jedná o velmi rizikový faktor. Což jen potvrzuje chování mladých lidí, kteří za volantem často používají chytrý telefon nebo se věnují jiné aktivitě.
Tento efekt nadměrné sebedůvěry opět poukazuje, že problém se nedá řešit až poté, co člověk získá řidičák (ať už na zkoušku nebo naostro). Naopak to situaci ještě zhorší, protože řidiči po absolvování dvou let získají ještě větší sebedůvěru a budou se více nadhodnocovat, když prošli řidičákem na zkoušku.
Co s tím?
Z rozhovoru mě potěšilo, že o tématu mluvila dopravní psycholožka. Lenka Šrámková o daném problému ví hodně a poukázala na spoustu pravdivých insightů, jak se mladí/začínající řidiči chovají za volantem. Problém ale nastává, že tyto poznatky nebyly využity k řešení problému. Nemění nebo nevytváří to nové návyky u mladých lidí. Což je jeden z důvodů, proč polovina nových produktů uvedených na trh selže. Když nové chování – pořízení nového produktu nebo služby – není přijato, tak problém často nespočívá v nedostatečné informovanosti nebo neznalosti spotřebitele, nebo dokonce v nedostatku záměru jej používat, ale v tom, že spotřebitelé nezměnili stávající zvyk nebo nepřijali nový. A stejně tak je tomu právě u chování řidičů. Abychom změnili jejich chování, tak je třeba aplikovat behaviorální vědy k řešení tohoto problému a řešit to dříve, než řidiči dostanou řidičský průkaz. Nejlépe ještě v době výuky v autoškole.
Proč zrovna behaviorální vědy?
Na úvod pro jistotu vysvětlím, co to jsou behaviorální vědy. Ve své nejjednodušší formě je to studium chování lidí a zvířat. Bas Verplanken a Henrik Aarts definují návyky jako „naučenou sekvenci jednání, které se stalo automatickou, nevědomou reakcí na konkrétní signály nebo spouštěče kolem nás.“
Naše zvyky tvoří obrovský podíl našeho každodenního života – jedna studie tvrdí že až 45 % aktivit a úkolů, které vykonáváme každý den, děláme podvědomě, protože jsme se je naučily. Jakmile se zformují, stanou se tak druhou povahou, že jejich narušení nebo změna může být téměř nemožná. Skotský spisovatel z devatenáctého století Samuel Smiles poznamenal, že „odstranění starého zvyku je někdy mnohem bolestivější a mnohem obtížnější než odstranit zub.“
A právě kvůli tomu by se při řešení problému s vysokou nehodovostí u začínajících řidičů měly využít behaviorální vědy.
Dvě strategie pro zvýšení ostražitosti začínajících řidičů
Jak navést lidi, aby si vybudovali nový zvyk, který je bude dlouhodobě zabudován v myslích řidičů? Díky rozsáhlým výzkumům behaviorálních věd vzniklo spoustu modelů a frameworků od profesionálů jako jsou Nir Eyal, B. J. Fogg a Charles Duhigg, i akademiků jako jsou Bas Verplanken, Wendy Wood a Ben Gardner, kteří mají za cíl pomáhat pochopit a budovat nové chování. Rozhodl jsem se tu zmínit pouze dvě strategie (brzy však vyjde speciální e-book věnovaný všem strategiím), které mohou pomoci zvýšit ostražitost začínajících řidičů.
Strategie č. 1: Zajistit stabilní a podpůrné prostředí
Tato strategie je nezbytným předpokladem k úspěchu, protože bez ní si člověk neukotví chování do svého života. Podpůrné prostředí totiž umožňuje tvorbu konzistentních podnětů, které začnou automaticky vyvolávat nový zvyk. Pokud kontext nebo okolní prostředí není nastaveno pro požadovaný zvyk, dokonce i nejvíce odhodlaní, tvrdohlaví řidiči budou bojovat s tím, aby začali nový zvyk praktikovat, natož jej ukotvili ve své mysli.
Vezměte si příklad nadšeného fanouška hudby, který poslouchá hudbu prostřednictvím svého starého mp3 přehrávače, do kterého si stahuje písničky z počítače. Spotify by rád u takového uživatele rád vyvinul nový zvyk poslouchání hudby online, ale pokud uživatel nemá dostupnou technologii (chytrý telefon nebo počítač) s rychlým, neomezeným a spolehlivým WiFi připojením, pravděpodobně takového uživatele nezíská.
A právě v našem případě je proto ideální využít prostředí autoškol, které už je připraveno pro využití druhé strategie.
Strategie č. 2: Využití kontextu
Tato strategie se týká co nejlepšího využití přirozených příležitostí, které již existují, nebo brzy budou existovat, v prostředí uživatele nebo v jeho životě.
Zde existují příležitosti k vybudování nového návyku, pokud:
a) jsou staré návyky dočasně narušeny změnou
b) navazují na stávající návyky.
1. narušení status quo: Jednou z nejlepších příležitostí k podpoře nových návyků je zasáhnout během důležitých, trvalých změn v životě, jako je nová práce, stěhování nebo nastartování nové životní etapy jako nástup na univerzitu, narození dítěte nebo odchod do důchodu. My právě využijeme novou životní etapu, kterým je získání řidičského průkazu.
Úspěšná změna chování je totiž často o zasáhnutí ve správném čase. Gregory Thomas v jedné své studii odhalil, že v nových životních etapách jsou velmi důležité první tři měsíce, během kterých lze snadněji změnit chování člověka, protože se teprve tato chování v novém prostředí budují.
A proto je autoškola ideální prostředí, ve kterém lze vybudovat nové chování začínajícího řidiče, aby byl v daném kontextu (řízení za volantem) více ostražitější.
2. Svézt se na stávajícím návyku: Tato strategie je často používaná v marketingu, protože je jednodušší a účinnější připojit se k existujícímu chování nebo rutině (například zvyk vyplachovat si ústní vodou se veze na stávajícím zvyku čištění zubů kartáčkem a zubní pastou).
Vytváření duševního spojení mezi stávajícím a novým zvykem může pomoci naší paměti při vybavení si důležité informace, jako je například být ostražitý za volantem auta. Pokud se tedy zavede řidičák na zkoušku, který bude v rozporu se stávajícím zvykem nebo rutinou (už jsem udělal řidičské zkoušky a prošel jsem, tak proč musím procházet další zkouškou?), tak pravděpodobně nezmění již zajeté chování řidiče díky autoškole.
Strategie v praxi
Výše uvedené strategie využívají nejnovější poznatky, jak účinně vytvářet nové návyky nebo rutiny. Na základě zjištění z behaviorálních věd poskytují vhodný nástroj ke změně chování. A ukážeme si to na konkrétním příkladu z Polska, který krásně ilustruje tyto dvě strategie v praxi.
Autoškola Auto Świat zavedla v rámci výuky jednu hodinu výuky navíc, během které si mladí vyzkoušeli, jaké to je být upoutaný k invalidnímu vozíku. Tato hodina má za cíl naučit řidiče zodpovědnosti. Což je to, čeho by vláda chtěla dosáhnout s řidičákem na zkoušku. Jenže tato „hodina v invalidní vozíku“ je mnohem efektivnější a levnější řešení, díky kterému si začínající řidiči více uvědomují následky autonehody. Tímto invalidním vozíkem se tak v mysli mladých zakořenil nový návyk v rámci jejich nové životní etapy jako je výuka v autoškole. Jak celá tato iniciativa vypadala, se můžete podívat v následujícím videu.
Pokud vás zajímá úspěch tohoto projektu, tak se nakonec tento přístup schválila i polská Národní rada pro bezpečnost silničního provozu a uvažuje se o tom, že by se jednalo o povinnou podmínku pro všechny začínající řidiče v Polsku. To vůbec není špatné na projekt, který začala jedna jediná autoškola v Polsku, co říkáte?
