0

V dystopickém románu Ready Player One od Ernesta Clineho se vypráví příběh z roku 2044, kdy lidé začali používat simulátor virtuální reality Oasis, aby se vyhnuli chudobě, znečištění a společenským problémům, které kontaminují skutečný svět.

Možná tento příběh inspiroval norského architekta Haavarda Tveita, který přišel s projektem Palimpsest. Ten využívá 3D skenování reálného světa a převádí ji do virtuální reality, aby zaznamenal městské prostředí a komunitu lidí, kteří v ní žijí.

V rámci pilotní verze jste mohli poznat ženu sedící v křesle, která mluví o tom, jak byla nucena opustit svůj domov, když byla zahájena stavba vysokorychlostního železničního spojení HS2. Bude muset jít do domácí péče, což ji děsí. Nebo se můžete podívat do St James’ Gardens, kde pod vámi začne mizet zem a stoupáte do vzduchu nad stromy, abyste mohli spatřit čáry modrého a červeného světla, které ukazují plánovanou trasu nové linky.

Tento projekt vznikl na UCL Bartlett School of Architecture, jehož autorem je právě Tveito společně s Johnem Russellem Beaumontem z New Yorku a Takashim Torisutrioem z Tokia. Myšlenkou je setkat se s reálnými lidmi, kterých se dotkla stavba HS2 a zaznamenat jejich pocity jiným způsobem, protože v písemné formě v novinách tak nevyzní.

Zároveň se tímto projektem chtělo ověřit odvážné tvrzení průkopníka ve VR Chrise Milka, že prostřednictvím VR mohou lidé lépe soucítit, být více empatičtí, více propojení s ostatními a tím být i více humánní.

„Skutečná síla virtuální reality je to, že spojuje člověka s ostatními po citové stránce,“ řekl Chris na své TED přednášce. Jeho film Clouds Over Sidra například dostane diváky do světa 12leté dívky v syrském uprchlickém táboře. „Když sedíte ve svém pokoji a díváte se na ni, nedíváte se na televizní obrazovku, nesledujete to zpovzdálí, sedíte tam s ní. Když se podíváte dolů, tak sedíte na stejném místě jako ona. A kvůli tomu s ní hlouběji soucítíte. Myslím, že pomocí toho dokážeme změnit mysl. Můžeme změnit vzájemné vnímání lidí.“

Může to být pravda? Benny Arbel, zakladatel a generální ředitel společnosti Inception VR, říká, že po projekci Milkova filmu se mnohonásobně zvýšil počet příspěvků. Inception VR nyní pracuje na projektu o bezdomovcích, o kterém říká, že: „Je cílem, aby lidé zažili, jaké je to spát s osmi dalšími lidmi ve stejné místnosti.“

Zatímco VR je nepochybně plné slibů, tak se pořád spekuluje, zda dokumentování potenciálního dopadu kontroverzního projektu městského plánování, jako je HS2, skutečně ovlivní to, že se to promění ve skutečnost?

Mohammed Salique je jedním z “duchů” zachycených v Palimpsestu. Je majitelem restaurace Diwama, která se nachází na ulici Drummond Street, kde společenské a malé podniky pravděpodobně budou skomírat kvůli dlouhodobému narušení stavbou HS2. Můžete chápat, co člověk prožívá, ale nikdy to nebude tak srdcervoucí, jako když budete s tím člověkem mluvit tváří v tvář.

Samozřejmě jen málo lidí dostane šanci mluvit se Saliquem osobně. Proto by posezení s někým ve virtuální realitě mohlo být mnohem účinnější než sledování filmu nebo konfrontace s množstvím protestních plakátů. Jedna věc, která se táhne s demonstranty je ta, že jejich transparenty jsou pouze v jednom duchu „My to prostě nechceme, protože nás to rozčiluje,“ ale spousta lidí není nutně proti projektu. Jen je proti způsobu, jakým je projekt prováděn, protože to ovlivňuje jejich životy.

Co kdyby virtuální realita mohla ukázat hluk stavby, neustálé vrtání nebo stísněné životní podmínky, se kterými se musí potýkat lidé žijící v blízkosti stanice Euston? Salique není přesvědčen, že by to něco změnilo, protože to je pak jen citové vydírání.

Vezměte si například další projekt využívajícím VR. Ten se jmenuje London Boulevard a ukazuje potenciální tříkilometrový úsek po přeplněné a znečištěné Old Street. London Cycling Campaign získala technické poradenství od Witteveen + Bos UK k využití VR, aby ukázala návrh koloběhu života, který umožní lidem okamžitě pochopit rozdíl mezi tím, co je teď a co může být.

Amanda Gregor, městská designérka společnosti Witteveen + Bos, tvrdí, že byla zpočátku skeptická, ale poté se přesvědčila, že VR může být účinný nástroj pro usnadnění komunikace mezi designéry a veřejností. Společnost použila VR k zobrazení alternativního řešení ulic v jisté komunitě v Nizozemsku. Při jedné z prezentací 2D plánů se setkali s ne příliš nadšenými reakcemi. Ale když zkusili VR, tak si uvědomili, že veřejnost těm 2D nákresům prostě nerozumí. S VR najednou začali chápat, o čem je řeč.

Praktičtější využití VR v městských oblastech je mimo jiné přístup k těžko dostupným oblastem. Botao Hu založil společnost Amber Garage, pod kterou City VR a Skywand. Využil technologii letecké fotogrammetrie, aby převedl celé San Francisco do 3D modelu a umožnil lidem chodit po městě pomocí VR. Ve Skywandu mají zase uživatelé možnost nejprve vytvořit leteckou trasu drona městem a poté ho vyslat, aby natočil přesně danou cestu. Tento způsob se využívá převážně ve filmech, ale Hu vidí jeho potenciál i v městském plánování, kdy někteří chtějí prozkoumat výškovou budovu nebo most, ale neumějí ovládat dron.

Pokud může VR prolomit bariéry a učinit „revoluci“ v urbanistickém plánování, tak může umožnit veřejnosti, aby ovlivnili plány ještě předtím, než budou ohlášeny? Často se totiž dostanou projekty tak daleko, že když se dostanou k veřejnosti, už jsou neovlivnitelné.

Holandská společnost Tygron Engine si klade za cíl to, že spojuje zástupce vlády, obyvatele a další zainteresované strany, aby společně utvářili proces plánování měst. Společnost New York Economic Development Corporation využívá VR k „modelování nákladů a přínosů různých bariér proti přepětí“ a posouzení rizika povodní.

Ale klasická kritika nezmizela. V samostatném projektu, kde byl program Tygron Engine používán k podpoře debaty o cenově dostupných projektech bydlení, vznikly problémy s územním plánováním.

VR je zatím poměrně mladá oblast a její obhájci pracují v rámci „možností“. Na rozdíl od literárních postav Ready Player One, kteří používají VR k vynechání reality, se tito designéři snaží zabývat právě ke zlepšení naší reality. „Je to nové médium,“ říká Arbel. „Jazyk, který se stále píše.“